Elektřinu a teplo lze získat zpracováním odpadů. V Česku ale chybí vhodná zařízení, říká Jana Soukopová

30. 9. 2022 Jana Sosnová


Jana Soukopová na Ekonomicko-správní fakultě MU | Foto: Peter Mikuš

Podle Zákona o odpadech musí obce již v roce 2025 zajistit třídění alespoň 60 % veškerého komunálního odpadu. Podle Jany Soukopové, odbornice na odpadové a oběhové hospodářství, jde o ambiciózní požadavek, jemuž mnohé obce nemusí být schopny vyhovět. Proč malé obce doplácejí na tříděný odpad? A můžeme jeho vhodným zpracováním získat elektřinu a teplo?

V rozhovoru budete používat pojmy třídění odpadurecyklace. Jedná se o synonyma, nebo je mezi nimi rozdíl?

Jsou to pojmy, které si pletou jak studenti, tak veřejnost obecně. Třídění odpadu a recyklace jsou odlišné procesy. Třídění znamená oddělování složek komunálního odpadu, jako je sklo, papír, plast, bioodpad či elektroodpad, do barevných nádob určených na sběr konkrétních materiálů. Recyklace je naproti tomu proces nakládání s odpadem, který vede k jeho dalšímu využití. Zjednodušeně řečeno je procento recyklace odpadu procentním vyjádřením toho, kolik vytříděných složek odpadu je následně znovu využito. Obcím proto vznikají spíše náklady související s tříděním než s recyklací.

S jakými konkrétními náklady se musí obce vypořádat?

Nejvyšší náklady vznikají v souvislosti se svozem odpadu – odděleného i komunálního. Většinou ho zajišťuje soukromá nebo veřejná svozová společnost, které obec platí na základě hmotnosti vyprodukovaného odpadu nebo četnosti svozu. Za vytříděný odpad může obec získat na svoz příspěvek od autorizované společnosti EKO-KOM. Obce dále platí za provoz sběrného dvora či sběrného střediska odpadů, za úklid veřejných prostor a svoz obecních košů na odpad, který většinou zajišťují zaměstnanci obcí nebo místní technické služby.

Odpadové hospodářství obcí je velmi komplexní a jednoduše shrnout všechny náklady je obtížné. Řada obcí má vlastní zařízení na zpracování odpadů, jako jsou kompostárny, bioplynové stanice, zařízení na energetické využití odpadů a podobně. V takových případech obcím vznikají jak náklady spojené s jejich provozem, tak příjmy ze zpracování tohoto odpadu.

Vědí obce, kolik jimi vytříděného odpadu se podaří recyklovat?

Pro obce je obtížné zjistit, kolik z vytříděného odpadu bylo recyklováno. Mají velký vliv na proces třídění, ale na recyklaci jen velmi malý.

Jaké problémy to s sebou přináší?

Zejména to, že obce nemají možnost rozhodovat o tom, do jakých zařízení, jak daleko a za kolik budou tříděné odpady odvezeny. To určuje svozová společnost. Například když před pár lety klesly ceny ropy, nebylo pro svozové společnosti vůbec výhodné vozit plasty na zpracování a většina z nich tedy skončila v zařízení na energetické využití odpadů, tzv. ZEVO SAKO Brno, nebo na skládce. Skládkování je přitom ta nejhorší možnost, jak naložit s odpadem, a obce měly jen velmi malou možnost, jak toto ovlivnit.

Je v České republice dostatek zařízení pro zpracování různých druhů odpadu?

To je velmi dobrá otázka a odpověď zní ne. Zařízení pro zpracování odpadu je málo nejen na území České republiky, ale i v celé Evropské unii. Zejména v souvislosti se současnou energetickou krizí bychom si měli dát za cíl vybudovat například více ZEVO, která při spalování odpadů produkují elektrickou energii a teplo. Například v Brně pomáhá ZEVO vytápět řadu sídlišť. I jiná zařízení toto umožňují, a proto je potřeba hledat možnosti a inovativní řešení pro opětovné využití odpadů a jejich zpracování.

V Brně se například plánuje investice do bioplynové stanice zpracovávající bioodpad o kapacitě deset až dvacet tisíc tun bioodpadu ročně. Bioplynová stanice o výkonu 500 kW může vyrobit ročně tolik elektrické energie, kolik spotřebuje celá tisícovka domácností s průměrnou spotřebou 4 000 kWh/rok. A taková zařízení pak mohou obcím pomoci nejen se zpracováním odpadů, ale díky přeměně odpadů na elektřinu a teplo i s plněním cílů zákona o odpadech a balíčků oběhového hospodářství EU.

Jaké jsou aktuální požadavky České republiky a EU ohledně odpadového hospodářství a recyklace?

Hlavním požadavkem, který do budoucna může trápit obce a následně i občany, jsou cíle související s tříděním odpadů. Zákon o odpadech stanovuje relativně ambiciózní cíle. Podle něj obce již v roce 2025 musí zajistit, aby třídily alespoň 60 % z celkového množství odpadů. Patří mezi ně papír, plasty, sklo, kovy, biologický odpad, jedlé oleje a tuky, nebezpečné odpady a od ledna 2025 také textil. Toto procento se však bude nadále zvyšovat – v roce 2030 budou muset obce vytřídit 65 % veškerého odpadu a v roce 2035 dokonce 70 %. Další cíl souvisí se skládkováním a obcím ukládá do roku 2025 snížit procento komunálního odpadu odstraňovaného skládkováním pod 10 %.

Bude pro obce snadné tyto požadavky splnit?

Mezi roky 2018 a 2021 jsme na toto téma zpracovávali projekt Analýza potenciálu Jihomoravského kraje ve vztahu k oběhovému hospodářství. Jak bude těžké naplnit evropské i tuzemské cíle, jsme zkoumali na čtyřech předem vytipovaných městech s největším potenciálem pro oběhové hospodářství v Jihomoravském kraji – Znojmě, Kyjově, Mikulově a Boskovicích. Studie ukázala, že plnění těchto cílů bude značně obtížné. Třídění funguje na vysoké úrovni v případě skla, papíru či plastů. Naopak oddělený sběr bioodpadu a gastroodpadu nebo prevence vzniku odpadů představují příležitost.

Obcím by měla pomoci metodika, na které v současnosti pracujete. Co má být jejím cílem?

Na metodice pracuji s kolegy z Institutu pro udržitelnost a cirkularitu Dominikou Tóthovou a Eduardem Bakošem. Naším cílem je motivovat, vzdělávat a informovat občany v oblasti třídění odpadů. Metodika by měla sloužit především malým obcím jako nástroj pro nalezení jednoduchých řešení a způsobů, jak motivovat obyvatele, aby více třídili.

Proč je podle vašeho názoru pro obce obtížné motivovat občany ke třídění odpadu?

Protože občané již třídí ve velké míře. Česká republika patří mezi země s nevyšším tříděním odpadů v EU. Z mého pohledu je větším problémem to, že určité frakce vytříděného odpadu nejsme schopni zpracovat a nejsou zařízení, která by to umožňovala. Také pokud by občané skutečně věděli, co třídit a co ne, co je možné recyklovat a co ne, pomohlo by to. V nádobách na tříděný odpad by byl menší podíl tzv. výmětu, což je odpad z tříděného odpadu, který není možné zpracovat či jinak využít. A právě těmto otázkám se věnujeme v projektu Centrum environmentálního výzkumu – Odpadové a oběhové hospodářství a environmentální bezpečnost jehož jsem za MU řešitelkou. Centrum tvořené konsorciem osmi výzkumných organizací a univerzit je zaměřeno na provádění výzkumu v tematických oblastech souvisejících s přechodem České republiky z lineárního na cirkulární hospodářský model.

Projekt Analýza potenciálu Jihomoravského kraje ve vztahu k oběhovému hospodářství (TL01000305) byl spolufinancován se státní podporou Technologické agentury ČR v rámci Programu ÉTA.

Projekt Centrum environmentálního výzkumu – Odpadové a oběhové hospodářství a environmentální bezpečnost (SS02030008) je spolufinancován se státní podporou Technologické agentury ČR v rámci Programu Prostředí pro život.

Jana Soukopová je docentkou na Katedře veřejné ekonomie, ředitelkou Institutu pro udržitelnost a cirkularitu na Ekonomicko-správní fakultě MU a členkou Rady pro udržitelný rozvoj MU. Ve svém výzkumu se dlouhodobě zabývá ekonomickými souvislostmi udržitelného rozvoje, odpadovým a oběhovým hospodářstvím obcí a problematikou efektivnosti. Kromě výzkumu vyučuje předměty zaměřené na ekonomické souvislosti životního prostředí a metody hodnocení efektivnosti veřejných projektů a veřejných zakázek.


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.