Jan Vraný

Ředitel českého Googlu

Text převzat z online.muni.cz, článek vyšel 23. srpna 2015.

Jan Vraný nejdřív vystudoval ekonomicko-správní fakultu a téměř jako čerstvý absolvent odešel pracovat do středoevropské centrály Procter & Gamble v Budapešti. A když se později dostal na vysokou pozici v Raiffeisenbank, dokázal ji opustit a vrátit se tak trochu na začátek – přihlásil se na London Business School. Absolvent Ekonomicko-správní fakulty MU se nebojí měnit prostředí a i díky tomu je dnes obchodním ředitelem českého Googlu.

Firma, pro kterou pracujete, nabízí svým klientům ohromné množství webových služeb a technologií. Máte o nich o všech přehled?
O všech určitě ne, moje práce je vědět vše podstatné, co se týká nástrojů, které Google nabízí pro internetovou reklamu. Internet je totiž pro čím dál větší část firem nejen reklamním prostorem, ale i prodejním. Když si vezmete například technologické společnosti, které vyvíjejí software, tak ten už se dnes fyzicky téměř neprodává, drtivá většina se stahuje. Tyto firmy pak mohou velmi detailně sledovat nákupní chování spotřebitelů a ve správný okamžik jim svůj výrobek nabídnout. A moje práce je, abych rozuměl nástrojům, které to umí. Ale vedle toho je spousta těch, se kterými přijdu do styku jen velmi okrajově. Google má třeba řadu nástrojů pro vývojáře aplikací pro Android a o těch bych vám moc detailů neřekl.

Do jaké míry jste jejich znalosti musel prokazovat na pracovním pohovoru? Nebo jak se vlastně nabírá zaměstnanec na pozici, jakou máte vy?
Obecně jsou dva způsoby, jak se do Googlu dostat. Buďto sem jdete čerstvě po škole a v tu chvíli jde primárně o to, jaké jste měla studijní výsledky, na jaké škole jste studovala, jestli pozitivně přistupujete k častým změnám, jak umíte používat „selský rozum“ a nacházet praktická řešení, ale i o to, jak se zajímáte o svět kolem sebe, ať už je to práce v neziskovkách nebo zajímavé koníčky. Je to prostě víc o potenciálu daného kandidáta. Když jdete na seniornější pozice, tak se potenciál zohledňuje také, ale víc záleží na tom, co jste dělala předtím. Obecně řečeno, vztah k technologiím a znalost produktů společnosti byly důležité, ale ne po expertní stránce, v tomto ohledu se některé věci pořád učím. I tady platí, že kdo chce zapalovat, musí hořet, takže zkrátka musíte věřit, že otevřený systém Googlu a možnost pro všechny vývojáře ekosystém spoluvytvářet je ve finále lepší než uzavřený systém některých našich konkurentů, kde je všechno pod kontrolou, ale zase to podle mě brzdí rozvoj. Ovšem to, co je v mé roli nejdůležitější, je schopnost strategického přemýšlení, vedení týmu a schopnost diskuse se seniorním managementem našich klientů.

Tyhle diskuse musí být zajímavé, přece jen jsou asi pořád ještě společnosti, které propagují svoje produkty klasickými cestami a z propagace na internetu mají obavy. Nebo ne?
Rozdělil bych to do tří skupin. První jsou ty, kterým říkáme digital native, firmy, jejichž vedení na internetu vyrostlo. Většinou jsou to ty mladší, ale ne nezbytně, typicky třeba softwarové společnosti nebo e-shopy, pro ně internet není nic nového a překvapivého. Tam se diskuse vede o tom, co máme nového a jak to funguje a jak by to mohli co nejlépe otestovat. V digitálním věku je to nesmírně důležitý princip, který si spousta lidí neuvědomuje. Něco zkoušet a testovat se musí pořád. Už přes sto let panuje mezi marketéry rčení, že polovina peněz, které vydají na reklamu, je vyhozená, jen se neví, která polovina to je. To nebezpečí platí pořád, online reklama jen umožňuje daleko efektivněji snižovat tu část, kterou vyplýtváte. Abyste to zjistila, musíte proti sobě pořád poměřovat různé varianty a sledovat, která strategie je efektivnější, protože chování spotřebitelů se stále mění. A to je pro spoustu top manažerů těžké, oni se snaží dopředu vymyslet optimální strategii a pak již „neplýtvat“ peníze neustálým testováním alternativ. My se jim snažíme vysvětlit, že to nejde. Na internetu není nikdy dopředu jasné, co zaujme.

A ty další dvě skupiny?
Druhá skupina si tak nějak uvědomuje, že internet je asi důležitý, ale neví moc, jak na to. S těmi pracujeme hodně a je to velká část našich klientů. U nich se zaměřujeme na vybudování schopností v jejich týmu, případně napojení na agentury, které na trhu jsou a jsou na digitální média specializované. Třetí skupina jsou firmy, které říkají, že internet pro ně není. Dokonce jsme zažili ředitele, který prohlašoval, že dokud on bude ve firmě, neutratí se na internetu ani koruna. U takových případů ale většinou stačí rok, dva nebo tři počkat. S takovým postojem dnes v konkurenci obstojí jen málokterá
firma.

S jakým zadáním jste na novou pozici nastupoval?
Mým úkolem je pomoct nastartovat v českém Googlu, který existuje osm let, další fázi růstu. Na začátku jsme hodně soutěžili se Seznamem, který tehdy vévodil vyhledávání na českém internetu. Dnes jsme s více než sto třiceti lokalizovanými službami jeho přirozenou součástí a číslo jedna pro vyhledávání na něm. Google v Česku už ale dávno není jen vyhledávač – je to např. i videoplatforma YouTube, mobilní operační systém Android nebo webový prohlížeč Chrome. Penetrace internetu je ovšem v ČR už relativně velká a dosáhnout na domácím trhu vysokého růstu je těžší a těžší. Proto si hodně slibujeme od českých firem, které naším prostřednictvím propagují své výrobky v zahraničí. Tam jsou možnosti téměř neomezené. 

Je silná pozice domácího vyhledávače proti vám jako celosvětovému gigantu v Česku specifická? 
Česká situace je specifická, ale není ojedinělá. V Rusku je ještě větší vyhledávač Yandex, který používají i v Bělorusku nebo Kazachstánu. Větší než my je i čínské Baidoo. A ve Spojených státech má pořád silnou pozici Yahoo.

Předpoklady pro svoji práci jste si budoval postupně u různých zaměstnavatelů, ale nejdřív na Masarykově univerzitě. To jste málem jeden z prvních absolventů, ne?
Úplně první ne, před tím naším byly asi čtyři nebo pět jiných ročníků. Začínali jsme ještě v budově na Zelném trhu a tuším, že někdy ve druhém ročníku nás přesunuli na Antonínskou a pak ke konci studia do nové budovy na Lipové.

Finanční podnikání jste si vybral proto, že v té době byla ekonomie přitažlivá?
Školu jsem začínal v roce 1995, kdy byl velký nedostatek lidí, kteří by ekonomice a byznysu rozuměli, a mě byznys hrozně lákal. I když ještě rok předtím, než jsem se přihlásil na ESF, jsem si myslel, že se budu hlásit na medicínu, protože moje maminka je doktorka a já to vnímal jako velice vznešené a důležité povolání. Ale jak se doba měnila a člověk viděl tehdejší stav zdravotnictví... Navíc já chtěl mít volnost, jenže v medicíně je člověk až příliš závislý na systému a je tam hodně lidí ze staré doby. Přišlo mi, že člověk, který má svoje názory, tam asi nebude vítaný. Proto byznys stejně vyhrál.

Opravdu jste plánoval, že se vrhnete i na ten mezinárodní?
Přihlásil jsem se na finanční podnikání, takže od začátku jsem do toho šel s tím, že budu na finančních trzích fungovat. Pak jsem ale zjistil, že finanční trh v České republice v té době v podstatě neexistoval, a tuhle myšlenku trochu změnil. Svoji bakalářskou práci jsem psal o efektivitě tvorby cen na pražské burze, a přitom zjistil, že o žádné efektivitě se v tomto případě mluvit nedalo, a rozhodl jsem se, že tak trávit čas opravdu nechci. Měl jsem štěstí, Procter & Gamble tehdy dělali turné po českých a slovenských vysokých školách a vybírali lidi na svůj seminář případových studií v Praze. Z Česka a Slovenska nás vzali asi 25 a na základě toho pak asi pět lidí dostalo nabídku na pracovní stáž. Obojí se mi velice líbilo, zajímavá práce, skvělí lidé. Takže když jsem na konci dostal nabídku na stálé místo, ani jsem moc nepřemýšlel a šel do toho. Byla to jedna z firem, kde se člověk opravdu mohl naučit, jak se dělá byznys v tom správném slova smyslu. On se totiž tehdy v Česku moc rozdíl mezi ekonomií a byznysem nedělal. A dodnes platí, že i na školách se u nás učí spíš ekonomie než byznys.

Pojďte ten rozdíl přiblížit.
Ekonomie je víc teoretická, zkoumá, jak fungují firmy a národní hospodářství. Byznys je o tom, jak vydělat peníze, vytvořit konkrétní hodnotu a řídit firmu. Jak uspokojit potřeby konkrétních lidí. To bylo to, co jsem vždycky chtěl dělat, ne ekonomii. Ale v té době to nešlo jinak než vystudovat ekonomii. Což ale mělo i své plusy, naučil jsem se spoustu věcí.

Nebylo v roce 96 nebo 97 provokativní říkat, že se chcete věnovat opravdu velkému byznysu, který tehdy mohl mít všelijakou pověst?
Myslím, že tak se na to nikdo nedíval. Pokud jste tehdy chtěla mít aspoň trochu relevantní vzdělání, musela jste studovat na ekonomické škole a z mého pohledu tehdy měly smysl dvě školy, ESF nebo VŠE v Praze. Já jsem si vybral Brno, kde jsem měl spoustu zájmů a kamarádů a přišlo mi, že není třeba se odtamtud stěhovat. Vyplatilo se mi to mimo jiné v tom, že jsem získal skvělou partu kamarádů. Se spolužáky se pořád potkáváme a vzpomínky na ně jsou jedny z nejlepších, jaké na školu mám.

Mimochodem, byl tehdy velký rozdíl, jestli jdete studovat do Prahy, nebo do Brna?
Mně to tehdy nepřišlo, dnes to ale obzvlášť v byznysu vnímám trochu jinak. Je hodně důležité být v centru dění. Studenti škol mimo hlavní město se musí o to víc snažit dostat se s firmami, které v Praze mají své centrály, do kontaktu. Co mě ale dnes pálí daleko víc, je fakt, že firmy v našem oboru se v Česku potýkají s nedostatkem vysokoškolského talentu. V posledních třech až pěti letech končí z těch nejtalentovanějších studentů vysokou školu v Česku jen opravdu málo lidí. Oni si tady v lepším případě udělají bakaláře, ale pak jdou studovat do Londýna, do Amsterdamu, do Ameriky. Pro firmy to znamená, že když chtějí ty opravdu nejlepší české vysokoškoláky, tak už nerekrutují v České republice, ale třeba v Londýně.

Sám jste ale udělal něco podobného, že?
Ano, dva roky jsem studoval na London Business School a bylo to skvělé. Ve druhém roce už jsem částečně pracoval a pak jsem v Londýně zůstal, strávil jsem tam tři roky. Chtěl jsem na školu, kde učí nejlepší světoví profesoři, na školu, která mě napojí na potenciální zaměstnavatele a vytvoří mi síť kontaktů se spolužáky z celého světa. Poznal jsem tam úplně jiný systém studia. Oni mají třeba oficiálně dovoleno vzít si na zkoušku tahák, jeden z obou stran popsaný list papíru, kde je samozřejmě ve výsledku písmo s fontem asi tak pět bodů, aby se tam toho vešlo co nejvíc. Ale na této škole to skutečně funguje tak, že pokud vzorečky na taháku neumíte využít, nejsou vám nic platné. Pamatuju si na zkoušku, kde jsme se novou látku naučili až přímo na místě. Na zadání jsme nejdřív koukali jako blázni, ale test zkrátka spočíval v tom, zda si postup dovedeme odvodit.

To díky londýnské škole jste pracoval v Budapešti?
Ne, ne, tam jsem se dostal ještě díky stáži v době studia v Brně a do Budapešti jsme se pak s firmou stěhovali z Prahy, já po třech měsících práce. Tehdy totiž docházelo k centralizaci středoevropského vedení, které se zabydlelo právě v Maďarsku. Byl jsem tam něco málo přes rok a dělal jsem tam nádherný marketing – pracovali jsme na procesu přeměny Azuritu na Lenor. Z pohledu někoho, kdo chtěl působit na finančních trzích, je to sice úsměvné, ale tohle byl opravdu čistý byznys, kde se naučíte, o co spotřebitelům jde, jak jim to nabídnou a jak to komunikovat.

Takže to vy jste lidem vzal oblíbeného modrého králíčka z televizní reklamy?
Ano, můžu za to i já, omlouvám se (směje se). Akcionáři oprávněně chtějí po managementu firmy, aby maximalizoval dlouhodobý zisk, a proto bylo efektivnější mít stejnou značku v celém regionu. Ve finále jde vždycky o čísla. Lidé měli sice modrého králíčka Azurita velice rádi, ale jeho podíl na trhu dlouhodobě klesal. Nostalgici ho sice kupovali, ale spousta hlavně mladších zákazníků říkala, že nechtějí žádného Azurita, ale světové značky. Lidé tehdy zkrátka chtěli věci, které se nakupovaly v Americe nebo Británii, a to byl v našem případě Lenor, ne Azurit. Když jsme značku změnili, tak po asi čtyřech letech poklesu tržeb se nám trend povedlo obrátit. Z pohledu čísel to dávalo smysl.

Po škole jste žil v Budapešti, pak v Londýně a kromě toho jste hodně cestoval. Jaké to je, pořád si zvykat na nové prostředí?
Stěhování do Budapešti bylo bez problémů. Firma tam tehdy slučovala celý region, jen z Prahy se tam stěhovalo asi padesát Čechů a Slováků. Jsou to léta, na které moc rád vzpomínám. Vytvořila se tam výborná parta lidí, s kamarády jsme hráli in-line hokej na hlavním budapešťském náměstí, jezdili jsme všude možně a objevovali třeba vinné regiony Maďarska.

Takže patříte mezi lidi, kteří nemají problém se adaptovat?
Pokud máte práci, která vás baví, tak se nějak přizpůsobíte. Já jsem se pak vrátil do Prahy, ale cítil jsem, že už se neučím tak rychle a potřeboval jsem nový impulz. Vždycky jsem chtěl studovat na nějaké velké světové škole, tak jsem se na ni přihlásil. Měl jsem kolem sebe tehdy několik kolegů, kteří udělali podobný krok a šli na top školy do USA nebo do Británie. Inspirovali mě, a když jsem se do Londýna jel podívat, bylo to jasné. Ale ne jednoduché.

V čem?
Měl jsem už vybudovanou nějakou pozici, kdy jsem vydělával slušné peníze a měl svůj standard. A najednou jsem prodával auto, protože k čemu mi tady v Česku bylo, stěhoval se do bytu, který jsem sdílel ještě s někým jiným a měl tam jen jeden svůj pokoj. Představte si třeba, že vám vyschne pravidelný příjem, naspořené peníze mizí, až to jde do záporu a vy si pak ještě berete úvěr, protože pokud vám studium neplatí firma, nemáte šanci ho jinak zaplatit. Je těžké si na to zvyknout, ale člověk se s tím musí naučit žít, protože kdyby si třeba ten úvěr nevzal, svázalo by ho to, a přišel by o spoustu věcí, které Londýn přináší, a ani si nevybuduje vztah se spolužáky. Za ten úvěr bych si tehdy v Praze mohl koupit byt, takže se rozhodujete mezi tím, jestli udělat tohle, nebo investovat do studia.

Litoval jste někdy této investice?
Ne, nikdy.

Do Prahy jste se ovšem přece jen vrátil. Proč?
To bylo na podzim roku 2009 a rozhodli jsme se tak s manželkou. V Británii zuřila ekonomická krize a bylo těžké tam najít nějakou rozumnou práci, i když já jsem ji měl. Dělal jsem fúze a akvizice v investiční bance Morgan Stanley, což je ale asi to nejnáročnější zaměstnání na světě z pohledu počtu hodin strávených prací. Nebyl jsem v ní asi jen čtyři víkendy v roce. To už pak hodně přemýšlíte, jestli vám to stojí za to. Řekli jsme si, že v Británii stejně do konce života zůstat nechceme, a zároveň jsem se tehdy potkal se svým kamarádem z London Business School, který mi říkal, jestli to nechci zkusit v McKinsey & Company jako konzultant. A tak se najednou objevila příležitost žít krásný život v Praze a zároveň pracovat pro nejlepší firmu na světě ve svém oboru. Byl jsem doma, ale přitom jezdil po okolních státech a také do Spojených arabských emirátů nebo Austrálie. Krása.

Ale přece jen, není člověku s vašimi zkušenostmi Česko malé?
Mám štěstí, že i teď pracuju pro globální firmu, dělám věci, které mění svět a opravdu globální byznys. Díky internetu dnes můžete něco takového dělat z různých míst, a i když pracujete s českými klienty, firmami, které mají sídlo v Česku, tak se pohybujete na světových trzích, prodáváte jejich produkty za hranicemi. Protože pokud máte klienta, který prodává v Americe, tak musíte zoptimalizovat jeho kampaň tak, aby fungovala v Americe, ne tady. To je na tom krásné a je to něco, v čem vidím velkou část své mise ve firmě. Chceme českým firmám a podnikání pomoct prorazit i venku, aby využily všech možností, které jim digitální trh dává. Je to velice důležité, protože nás to zase posune o kus dál k vědomostní ekonomice a k tomu, aby tady mohly vznikat velké věci. Takže lidé, kteří je chtějí dělat, už Česko nebudou muset opouštět. Ono nám jich totiž dnes utíká víc, než by muselo.

Rozhovor vyšel v listopadu 2014 v časopise Absolvent.

Ing. Jan Vraný, MBA (* 1976)
Rodilý Jihomoravan se rozhodoval mezi medicínou a ekonomií a nakonec vyhrálo to druhé. Vystudoval finanční podnikání na Ekonomicko-správní fakultě MU, kam nastoupil v roce 1995, pět let po tom, co byla založena. Díky stáži, na kterou se dostal ještě za studií, začal svoji kariéru
ve společnosti Procter & Gamble, kvůli níž se dokonce stěhoval do Budapešti. Po angažmá v Raiffeisenbank, kde zastával mimo jiné pozici vedoucího divize bankovnictví pro soukromé osoby, se rozhodl tak trochu začít znovu a odešel studovat MBA na London Business School. Po jejím absolvování v Londýně zůstal a pracoval v investiční bance Morgan Stanley, odkud přešel v září roku 2009 do pražské pobočky poradenské společnosti McKinsey & Company. Od února 2014 je obchodním ředitelem českého Googlu.

Studujte u nás

Další absolventi