Libor Žídek: Fakultě bych přál hlavně motivované studenty

Naše škola slaví tento rok třicet let od svého založení. Skoro tak dlouho je součástí i Vašeho profesního a vlastně i osobního života. Kdy a jak to všechno začalo? 
Maturoval jsem v roce 1990. Rozhodl jsem se jít studovat stavební inženýrství, ale z tohoto oboru jsem po roce odešel. Na „stavárně“ dělá studentům problém buď matematika nebo technické kreslení. A to druhé bylo dost peklo i pro mě. Rozhodl jsem se tedy rok studovat angličtinu na jazykové škole. Bylo jasné, že tento jazyk bude potřeba a já měl na gymnáziu jen němčinu a ruštinu.

A pak už jsem se přihlásil sem, na Ekonomicko-správní fakultu. Tehdy byla otevřená druhým rokem. Škola sídlila na Zelném trhu, byla dost malá a podmínky byly, co se prostoru týká, trošku bojové. Ale na druhou stranu tu byl cítit i jakýsi punc výjimečnosti.

Co Vás vůbec jako studenta vedlo k tomu, přihlásit se na tak mladou školu?
Ekonomická transformace, která tou dobou probíhala, byla zajímavá. To, co se dělo, bylo obrovsky vzrušující a mě to bavilo.

Hlásit se na tuto fakultu bylo navíc dost konkurenční. Někdo kompetentnější bude mít asi přesnější informace, ale mám pocit, že tehdy bylo sedm uchazečů na jedno místo.

Dalším důvodem bylo, že se jednalo o jedinou ekonomku v Brně. Tou dobou tu sice byla ještě „zemědělka“, ale tam dělali navíc i hlubokou orbu a podobné věci související se zemědělstvím.

Vzpomínáte si na první den na škole?
To vás zklamu. Na první den si vůbec nevzpomínám. Ale v hlavě mi utkvěl moment, kdy jsem se šel podívat na výsledky z přijímacích zkoušek. Tehdy jsme se potkali s jedním kamarádem. On od začátku říkal, že jde na ekonomku, zatímco já jsem říkal, že se hlásím. To byl rozdíl mezi námi.

Sešli jsme se u tabulí, kde byly výsledky papírově, a hledali, jestli jsme nad čarou. Byli. Oba dva. A tak jsme to, ač normálně moc nepiji, šli oslavit do legendárního Sputniku.

Jaký obor jste vlastně na nově založené fakultě studoval?
V té době to bylo všeobecné. Tedy první tři roky. A pak jsem se po krátké anabázi na jiném oboru věnoval na magisterském stupni hospodářské politice.

Jak se díváte zpětně na devadesátá léta? Na dobu restartu, který jste prožíval jako student.
Bylo to vzrušující, nevím, jak jinak to nazvat. To je nejvýstižnější označení.

Kdy přišel ten zlom a Vy jste se rozhodl na fakultě zůstat jako akademický pracovník?
V pátém ročníku jsem strávil podzimní semestr v Anglii a když jsem se vrátil, dostal jsem možnost vést i nějaká cvičení. V létě mi bylo nabídnuto učit hospodářské dějiny. Právě tento předmět jsem měl i v Leicesteru a hodně mě bavil. Souběžně jsem se rozhodl pokračovat také v doktorském studiu.

Jsou nějaké stěžejní momenty v historii školy, které byste vyzdvihl?
Osobně bych nic takového nedělal. Ano, samozřejmě se sluší zmínit nějaké zlomové okamžiky, jako stěhování na Kounicovu nebo třeba otevření nové budovy školy, ale já, spíš než zásadní momenty, vnímám úžasný kontinuální vývoj. Ten obrovský kus cesty, který fakulta za těch třicet let ušla, je až neuvěřitelný.

Vy můžete nabídnout pohled z obou stran barikády. Jak moc se za tu dobu studenti změnili?
Když nás bylo v ročníku sto padesát, v předchozím sto, tak se jednalo opravdu o elitní záležitost. To se projevovalo třeba tak, že mnoho studentů by dnešní ohodnocení „C“ vůbec nebralo. Já jsem za celou dobu studia dostal tři „béčka“. Na nás byl tehdy vidět velký zájem. Přijde mi, že všude panovalo všeobecné nadšení. Například v prvním ročníku už byli hotoví inženýři, kteří si chtěli nebo potřebovali dodělat ekonomickou školu. Mě učili například v seminářích tehdejší druháci a byli výborní. Ti kolegové to dotáhli opravdu daleko. Spousta mých spolužáků udělala zářnou kariéru. Pravdou je, že i možnosti byly velké. Kde se starší generace neadaptovala, přicházela ke slovu ta moje, která byla ochotná se učit a ovládala jazyky.

Zlom nastal ještě před tím, než jsem začal učit. Ve chvíli, kdy bylo pět set lidí v ročníku, už bylo znát, že nadšení pro věc a zájem u studentů opadá. A myslím si, že pro mnohé kolegy byla tato změna dost tvrdá. Já sám jsem se do učení pustil s vervou a představou, že to budu dělat tak, aby to všechny bavilo. Ale pak jsem začal narážet na realitu. Není možné oslovit všechny.

Setkáte se tu i s názorem, že kvalita studentů postupně klesá. Já osobně takový pocit nemám. Minimálně z toho, co vidím ve svých předmětech. Ale dost možná je to i nějaká moje naivita.

Na koho ze svých studentských let nejvíce vzpomínáte?
Pro nás byl hodně důležitý Michael Hobbs, který učil mikro a makro ekonomii jako základní předměty. Dokonce založil s dalšími studenty ATLANTIK finanční trhy – brokera, který byl velmi úzce svázaný se školou. Mnoho mých spolužáků zahájilo svou kariéru právě tam.

Za poslední dva roky prošlo celé školství složitou dobou. Kvůli covidu se výuka přesunula do online prostoru a v distanční formě do jisté míry přetrvává dodnes. Myslíte, že to fakultu do budoucna posune někam dál?
Něco málo jsme se naučili. Víme, že mnoho věcí lze zvládnout i v Teamsech a podobně. Ale osobně mi kontaktní výuka chyběla. Mám ji rád a je pro mě důležitá. Je to jednoznačně ta zábavná část práce a doufám, že to tak vnímají i studenti.

Jako přínosné mi přišlo využití Kahootu. Máme nahrané přednášky, takže jsem čas té jedné věnoval velkému kvízu. Optimální bylo, pokud se studenti na látku aspoň trošku předem podívali. Pak jsme se mohli více bavit a celá hodina byla interaktivní. Zajímavé je, že v některých předmětech v podzimním semestru studenti tuto formu odmítli s tím, že ještě neměli žádné normální prezenční přednášky. Přesto si myslím, že nějaká forma využití Kahootu nebo obdobného nástroje je vhodná cesta k vylepšení vzdělávání.

Co jste si Vy jako pedagog vzal ze svých studentských let?
Mě dost ovlivnila výuka hospodářských dějin v Leicesteru. Tento předmět učil profesor Galassi. Byl to Ital. Oproti ostatním, kteří na nás koukali trochu skrz prsty jako na ty „z východní Evropy“ byl velice přátelský a podporující.

Stejný přístup měl i již zmiňovaný Michael Hobbs. Bylo vidět, že nás chce něco naučit. Ta snaha byla obrovská.

Já sám se snažím o přátelský přístup ke studentům. Například si se všemi tykám. Věřím, že vykání dělá zbytečnou bariéru, kterou ve výuce nepotřebuji. Někteří kolegové mají pocit, že by tykání nějak studenty dehonestovalo. Já to beru naopak tak, že k nim mám velký respekt a snažím se jim být partnerem.

Dále se snažím o to, aby si studenti sami udělali názor. Já jim dávám fakta, přemýšlet musí oni sami. Pokud se mě někdo zeptá, co si o tom či onom myslím, tak samozřejmě odpovím. Ale opravdu se snažím jim svůj pohled nenutit. Studenti musí kriticky uvažovat nad tím, co jim řeknu. A jsem přesvědčen, že k tomu je právě přátelská atmosféra přínosná.

Byl bych rád, kdybychom produkovali osobnosti a jedna z věcí, které by studentům měla škola dát, je, dle mého názoru, že by se neměli bát ozvat. Neměli by se bát říct, že si myslí opak než já. Ale mou snahou také je, aby měli svůj názor podložený, protože svět je komplikovaný. Nestačí říct: „Já si myslím tohle a tohle,“ a nemít k tomu argumenty.

Stal se nějaký student i Vaším kolegou?
(smích) Určitě ano. Vlastně polovina katedry. Už jsem tu opravdu dlouho, takže většina kolegů je mladších než já.

Jak na Vás vzpomínají? Řešili jste to spolu někdy?
Ne. Občas vyplyne z konverzace, že jsem někdy dávno něco udělal nebo řekl. Ale nevzpomínám si, že by se někdy něco zásadního řešilo. Já se snažím odvést to nejlepší, co umím, a doufám, že je to přínosné a rozumné.

Pokud je většina katedry složená z Vašich studentů, jste na sebe patřičně hrdý, že jste se spolupodílel na formování takových osobností?
Oni jsou šikovní sami o sobě. Můj podíl na tom je zanedbatelný. Všichni to jsou velice schopní lidé a silné osobnosti.

Jste v kontaktu i s jinými absolventy, kteří tady na škole neučí?
Ano. Tento rok jsem například rozjel předmět, ze kterého mě mnoho lidí zrazovalo kvůli organizační náročnosti. Jedná se o přednášky s absolventy, kteří studovali na Katedře ekonomie. Pevně věřím, že setkání s úspěšnými lidmi z praxe, kteří tuto školu vystudovali a mohou dát k dispozici své zkušenosti, je pro studenty přínosné. Přednášející se mohou podělit o svůj pohled na problematiku a seznámit budoucí absolventy s očekáváním případných zaměstnavatelů.

Jakým směrem se bude, anebo by měla, fakulta do budoucna ubírat?
To, co jsme zatím úplně nerozvířili, je, že je tu souběžně „věda“, která se také zásadně posunula k lepšímu. A v současné době se klade velký důraz na vědeckou složku naší práce. To je společně s výukou poměrně náročné. Já doufám, že do budoucna nebude tento trend na úkor pedagogické části naší práce.

Jak vnímáte školu v konkurenčním prostředí České republiky či zahraničí? Jak si stojíme?
My jsme udělali obrovský pokrok. Co se srovnání týká, na to se těžko odpovídá. Osobně nevím, jak to vlastně měřit, protože podmínky jsou různé. Těžko se hledá objektivní kritérium.

Ale abych se vrátil k tomu pokroku, musím upřímně říct, že moje původní vzdělání a to, které nabízíme v současné době, se nedá vůbec srovnat. Nyní jsme opravdu moderní škola západního typu a kvalita vzdělávání, kterou ESF nabízí, je vysoká.

Myslíte si, že se v budoucnu budou měnit obory? Měly by se slučovat a poskytovat tak všeobecnější rozhled, anebo by se zaměření mělo naopak zúžit?
Teď asi řeknu něco, co není úplně populární. Naše vzdělání, mluvím o tom svém z devadesátých let, bylo společné až do třetího ročníku. Umožnilo, aby si studenti víc ujasnili, co chtějí. Na to se pak zaměřili a specializovali v magisterském studiu. Osobně si myslím, že to nebylo vůbec špatné, a i dnes by se tato forma studia jistě uplatnila. Nevím, jak velkou podporu by takový názor měl, ale mně by to smysl dávalo.

Konkrétně si například dokážu představit, že magisterské programy by měly určené maximální počty studentů a uchazeči by se mohli volit v pořadí určeném dle výsledků z jejich bakalářského studia. To by mohlo být i motivační.

Poslední rok byl na škole spojený s oslavami třicátého výročí. Jak jste je prožíval Vy?
Já jsem si především znovu uvědomil, že ten posun, který škola udělala, je opravdu úžasný. Vidím tu dlouhodobou evoluční změnu, jak ve výuce, tak ve vědě. A pevně doufám, že v tomto kontinuálním posunu budeme i nadále pokračovat. Tento vývoj také zapadá do rozvoje celé země, která za třicet let velmi rozkvetla a já jsem měl velké štěstí, že jsem se narodil právě tady, žiji v této době a mohl jsem ty změny sledovat.

Moc bych si přál, aby byla fakulta i do budoucna místem, kde se setkávají lidé, kteří jsou nadšení. Přál bych nám mnoho motivovaných studentů, protože tu je opravdu hodně pedagogů, kteří mají obrovskou snahu předávat vědomosti dál.

Kdybyste měl možnost se vrátit o třicet let zpátky, přihlásil byste se na naši fakultu znovu? A dal byste se zase na dráhu pedagoga?
Ano. Mě to baví. Já doufám, že to je z mého povídání zřejmé, a souběžně doufám, že jsem pro fakultu a studenty přínosný. Někdy si říkám, že jsem mohl dodělat „stavárnu“ a projektovat mosty. Něco hmotného by tu po mně zůstalo. Nebo že jsem mohl dát přednost náročnějšímu studiu před prací tady. Pak si ale uvědomím, že učení by bylo s tou prací neslučitelné, a právě pedagogická činnost je to, co mě opravdu naplňuje.