Popularizace je podstatnou součástí kreativního vědeckého procesu, říká novinář Edwin Colyer

29. 11. 2022 Jana Sosnová


Edwin Colyere navštívil také Ekonomicko-správní fakultu MU | Foto: Peter Mikuš

Proč je komunikace vědy v současnosti klíčová a co přináší výzkumníkům? Edwin Colyer, první vědecký novinář financovaný Evropskou výzkumnou radou, nedávno strávil měsíc na Masarykově univerzitě v Brně. Během svého pobytu navštívil také Ekonomicko-správní fakultu, kde vedl workshop na téma storytellingu a popularizace vědy.

Proč je popularizace vědy důležitá?

Mluvím s mnoha lidmi, kteří se zabývají základní vědou – jejich výzkum je na samé hranici našeho poznání. Objevují, jak funguje vesmír, od podivných kvantových efektů až po supermasivní černé díry a všechno mezi tím. A když se jich zeptám, jak by jejich práce mohla pomoci společnosti, podívají se na mě a řeknou: „Nestačí prostě jen být zvědavý a objevovat nové věci?“ Musím souhlasit. Ale pokud je poznání ze své podstaty důležité, neměli bychom ho sdílet v co největší míře? A ne ho jen publikovat v odborných časopisech, které neodborníci a širší veřejnost nikdy nečtou a nemohou jim porozumět.

Ať už je věda jakkoli abstraktní, najděte způsob, jak ji široce sdílet – je to součást tvůrčího procesu. Nikdy nevíte, jestli někoho neinspirujete k tomu, aby šel ve vašich stopách. Jestli někoho nenapadne, jak by se vaše práce dala použít. Možná to bude dokonce miliardář a bude vám chtít dát nějaké peníze! A pokud nic z toho, alespoň jste rozšířili něčí vědění, propojili dříve oddělené myšlenky a možná se na svět díváte s trochu větším respektem a úctou.

Co podle vás může popularizace přinést vědcům?

Komunikace vědeckých poznatků je těžká práce. A většina vědců ji dělá ve svém volném čase, což je podle mě nespravedlivé. Pro mě je to součást každodenní práce. Je to vlastně neodmyslitelná složka tvůrčího vědeckého procesu. Ani ve snu by vás nenapadlo nepublikovat nebo nesdílet svou práci, a to platí jak pro širší veřejnost, tak pro kolegy.

Popularizace má mnoho výhod. Zkuste se zamyslet nad tím, kdo čte Twitter, časopisy nebo sleduje zprávy. Vy ano a lidé jako vy také. Když se o své práci dozvíte v takzvaných „populárních“ souvislostech, může vám to pomoci navázat náhodná spojení, která byste jinak nikdy nenavázali.

Za druhé, čím více se o vašem oboru píše v médiích, tím více je vnímán jako populární. To ho v myslích politiků a sponzorů posouvá na vyšší příčky v žebříčku priorit. A to obecně znamená více pozornosti a peněz pro váš obor.

Za třetí, sdílení vaší práce s různými publiky slouží jako hřiště, kde rozvíjíte své komunikační dovednosti. Umět o své vědě mluvit s neodborníky tak, aby jí rozuměli a bavila je, může být opravdu složité. Postupným procvičováním ale najdete příběhy, metafory a jazyk, které potřebujete. Dobré komunikační dovednosti jsou pro vědce naprosto zásadní. Potřebují je, aby mohli psát grantové žádosti, dobře vystupovat při pohovorech, učit studenty, vést doktorandy a postdoktorandy.

A konečně, a to je nejdůležitější – popularizace může být zábava! Znám vědce, kteří naprosto milují komunikaci s veřejností. Získávají pocit zadostiučinění, nacházejí inspiraci a rozvíjejí své kreativní myšlení, které je pro kvalitní vědu potřeba. A troufám si říct, že otázky a rozhovory s veřejností vás mohou inspirovat k tomu, abyste váš výzkum nasměrovali jinam či dokonce upravili své experimenty.

Jaké klíčové věci by měl vědec zvážit, než se zapojí do popularizace vědy?

Řekl bych, že na prvním místě je sebevědomí. Pokud vám chybí sebedůvěra, začněte někde v bezpečí, například ve skupině lidí, které poměrně dobře znáte. Pokud vás to bude bavit, postupujte dál. Někteří lidé si myslí, že takzvaná „široká veřejnost“ je jako vlk v lese, který číhá ve stínu a je připraven vrhnout se na svou kořist, pokud sejde z cesty. Myslím, že tento dojem vzniká z přílišného naslouchání politickým novinářům, kteří – ve veřejném zájmu – kladou politikům dost záludné otázky. Podle mých zkušeností je však většina lidí ráda, když si může s vědci popovídat o jejich práci. Jsou upřímně zvědaví na nové objevy.

Dalším klíčovým aspektem, který je třeba zvážit, je čas. Dobré zapojení veřejnosti a vědecká komunikace je věda sama o sobě. Je třeba ji pečlivě naplánovat, přizpůsobit publiku a v ideálním případě i vyhodnotit, abyste věděli, že něco změnila. Bohužel komunikace s veřejností je chudým příbuzným laboratorní práce, konferencí a získávání grantů. Proto ji většina lidí musí dělat ve svém omezeném volném čase. Dobře si rozmyslete, kolik času máte.

V neposlední řadě je důležité zůstat skromný. Vědci tráví spoustu času obhajobou své práce nebo přemýšlením nad kritikou kolegů. U popularizace tomu není jinak. Mělo by jít o oboustranný proces. Lidem neříkáte jen fakta a pravdy, ale měli byste jim také pozorně naslouchat. Tyto rozhovory jsou bohaté na informace a odborné znalosti, které ve své bublině nemusíte mít. Možná vyvíjíte tu nejfantastičtější lékařskou pomůcku, ale pokud vám pacient řekne, proč by ji nikdy nepoužil, není to varování, že byste měli přehodnotit svůj přístup? Vědec si nikdy nesmí myslet, že zná všechny odpovědi, ani se nesmí vytahovat. Každý má své odborné znalosti a čím více rozmanitých myšlenek do své vědy vnesete, tím bohatší bude vaše práce.

Je popularizace pro každého?

Není důvod, proč by neměla být. Někteří vědci s ní mají potíže, zejména pokud je jejich výzkum velmi abstraktní. Těmto lidem bych doporučil, aby se spojili s odborníky, kteří vědí, jak komunikovat abstraktní myšlenky: tanečníky, umělci, designéry, spisovateli. Vždycky žertovně říkám, že pokud nedokážete vysvětlit svou vědu a proč je důležitá v několika větách, pravděpodobně jí sami moc nerozumíte. Sežeňte si na pomoc pár lidí.

Ale samozřejmě, že priority se mění. Pokud vám vedoucí katedry řekl, že vás vyhodí, pokud nezískáte grant, možná není nejlepší čas vyrazit na vědecký festival!

Jak na základě svých zkušeností hodnotíte komunikaci o vědě v České republice?

Můj uplynulý měsíc byl bohužel velmi nabitý právě rozhovory s vědci a lidmi napojenými na regionální výzkumný a inovační ekosystém. Mám ale dojem, že je tu opravdu velká chuť dělat víc. Lidé hladoví po dobrých zprávách. Informace o kvalitním českém výzkumu pomáhají lidem cítit hrdost, sebevědomí a pozitivně se dívat do budoucnosti. To je jistě dobře, ne? Podle mých informací se rozrůstá i česká odborná vědecká novinářská komunita, což mě těší.

Vím, že Masarykova univerzita chce také budovat svou mezinárodní pověst kvalitní vědy s vynikajícím zázemím a příznivým výzkumným prostředím. Je těžké prorazit přes všechen „informační šum“, který se na lidi valí, ale skvělé příběhy o neuvěřitelné vědě a jejím společenském dopadu vás pomalu dostanou do povědomí.

Kde se popularizace daří? Můžete uvést příklad dobré praxe?

Asi jsem zaujatý, ale myslím, že Velká Británie je na tom docela dobře. Většina zpravodajských serverů má odborníky na vědu. BBC vydává každý týden mnoho populárně-vědeckých pořadů a podcastů. New Scientist – časopis, který odstartoval mou kariéru na volné noze – je stále velmi populární, a spousta dalších médií občas uveřejňuje články o vědě. A mnoho vědeckých novinářů také píše populárně-naučné knihy. Jsem si jistý, že ve Francii, Belgii a Španělsku jsou komunity vědeckých žurnalistů také poměrně aktivní. A samozřejmě USA – už jen proto, že hodně vědy se „děje“ právě tam. Spojené státy jsou také mnohem lepší v převádění vědeckých poznatků do produktů a služeb, takže se zde objevují skvělé příběhy z oblasti inovací.

Na co jako vědecký novinář nejraději vzpomínáte?

Napadá mě několik momentů. Například telefonát od redaktora časopisu New Scientist, když jsem poslal svůj první článek. Chtěl se mnou probrat všechny úpravy, abych pochopil důvody a zlepšil své psaní. Také mě důkladně proškolili a získané poznatky si v sobě nesu dodnes.

Pomáhal jsem psát knihu sira Davida Attenborougha, která doprovázela televizní seriál. To vyžadovalo hodně tvůrčího psaní, aby zvířata a prehistorické světy na stránkách ožily.

Rozhovory se slavnými nebo významnými lidmi mi přinášejí lehký mimotělní zážitek, když příliš přemýšlím nad tím, s kým mluvím. Naštěstí jsem při rozhovorech vždy uvolněný a upovídaný, což velmi pomáhá plynulosti rozhovoru. Zvláštní je, že většina excelentních vědců nebo televizních osobností jsou lidé docela „při zemi“. Dokonce se mi stalo, že jeden profesor s rytířskou hodností seděl u mě doma v nepořádku, pil čaj a vzpomínal na to, jak vyrůstal v okolí manchesterských uhelných dolů.

Každý den je jiný a nikdy nevíte, co vás potká příště!

Edwin Colyer je britský vědecký novinář a držitel Masaryk University Science Journalism Fellowship. O vědě a jejím fungování píše již 25 let. Za svou kariéru působil mimo jiné jako Impact & Engagement Manager na Manchester Metropolitan University. V současnosti působí především ve své společnosti s názvem Scientia Scripta, kde píše komplexní články o vědě.


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.